Když mi bylo teprve šedesát a můj sourozenec očekával napřesrok pětasedmdesáté narozeniny, začal být při našich setkáních pokročilý věk znát. Po jedné z našich schůzek mi druhý den telefonoval. A já si část našeho rozhovoru hned zaznamenal – abych ho nezapomněl.
Jiří: „Představ si, že sotva jsi odešel, tak jsem si vzpomněl, že jsem ti zapomněl něco dát. Ale teď zrovna si zase nemůžu vzpomenout co, doprčic!“
Já: „Nevadí. Jestli si vzpomenu, tak ti to příště připomenu.“
Když v uzavřené vinárně na Staroměstském náměstí v Praze slavila své třicátiny Dáda Patrasová, sešla se tam tehdy celá plejáda slavných lidí. V ústraní, nedaleko vchodu, jsme u malého stolku seděli s Jiřím a mou ženou Johanou a pozorovali „cvrkot“. Pojednou se otevřely dveře a vstoupil Karel Gott v doprovodu krasavice přenádherné! V tu chvíli vedle sebe slyším, jak si bratr na známou melodii z Prodané nevěsty smutně začal pobrukovat: „Všechno je Gottovo, všechno je Gottovo, všechno je Gottovo, je Gottovo, je Gottovo!“
20. října 2005 jsem pražském Paláci knih LUXOR křtil knížku
Magdy Hettnerové: Jiří Suchý (Mé srdce – tisíc kilowatt). O měsíc později jsem sourozence navštívil doma a on se mi touto knihou chlubil. Vznikl následující rozhovor:
Jiří: Viděl už jsi tuhle knížku?
Já: Viděl. Já jí totiž byl za kmotra.
Jiří: No jo, vlastně… Promiň!
Já: Nic se nestalo. Myslím, že při těch dlouhých intervalech, co se vídáme, se mě na tu knížku můžeš zeptat příště znova a jí ti pak určitě odpovím: Nééé, ukaž!!
Jiří: Jééé! A pak už se budeme oba takhle radovat furt!
(Důkaz z Luxoru: Křest knihy o mém sourozenci fotografoval můj kamarád, spisovatel, básník a novinář Petr Kovařík.)